Ukrajina / Rumunsko 2009
Tak a je to tady, druhá hodina odpolední, v práci mě vyzvedává David, bereme starýho dobrýho Mercedesa s vlekem a už to uháníme na místo srazu letošní čtyřkolkové „expedice“ na Ukrajinu.
Nic jsme samozřejmě nenechali náhodě a na výpravu se náležitě připravili. Ukrajinský konzulát nám překvapivě vyšel vstříc a s ničím nám nepomohl. Tak jsme alespoň nepodcenili přípravu techniky a s klidným svědomým se těšili na naše kamarády.
Setkání na pumpě v Průhonicích bylo jako vždy s malým zpožděním a ihned co jsme pozřeli umělý hamburger od MC jsme vyrazili směr Maďarsko. Cesta ubíhala náramně, jely celkem tři auta, osm lidí a to je vše. Na Slovensku jsme byli coby „dup“, Maďarská dálnice byla taky slušná, ale stejně jsme si naběhli, tedy konkrétně přímo já. Zakoupil jsem v devět večer maďarskou dálniční známku s platností jeden den a chtěl odfrčet na Ukrajinu. Jenže jeden den je u Maďarů den kalendářní a tak za 15 euro jsem měl kus jakého si losu jen na tři hodiny, neboť platnost toho papírku byla jen do 23:59. Vrátit peníze, je po obsluze pumpy naprostý nesmysl. Ještě před dvěma minutama jsme si s čerpadlářek povídali anglicky i německy. Najednou když šlo o peníze tak řeči zapomněl a bylo vymalováno. Tak jsem si navíc ještě koupil další tentokrát desetidenní známku za něco přes 30 eur. No stalo se. Za volantem jsme se střídali, abychom hned následující den po obědě, kdy byl plánován první výjezd do hor byli čilí a plní síly na sběr zážitků. Koneckonců Ukrajina, to už je výzva.
Ty zážitky, ale začali chodit ještě dřív, než jsme plánovali. Asi v půl čtvrtý ráno jsme s úspěchem dorazili na Maďarsko ukrajinskou hranici, připravili si veškeré doklady a hurá mimo unii. Jenže chyba lávky, Maďaři okoukli naše stroje zajímali se, kam jedeme drandit a jak to rychle jede a s úsměvem na tváři nám popřáli hezký výlet. Jenže Ukrajinci s placatýma čepicema byli zcela jednoznačně naprosto jiného názoru, a protože jsme je probudili a museli by udělat zase nějaké nové lejstro, tak nám raději řekli, že přes tento přechod můžou jet jen samotná auta, ale ne s vlekem a ať zkusíme přechod Záhon, ne to není zelená čára, to je skutečně název hraničního přechodu. No bylo to asi 140 km na sever, kam jsme samozřejmě nechtěli. Nicméně každé auto mělo na okně přilepené minimálně dvě navigace a tak průřezem značek Garmin, Tomtom, Navigon, McGuider apod. jsme dospěli k názoru, že všechny ty krabičky vědí co mají dělat a k čemu jsou určeny. Ne nemýlíte se. Ani jedna z nich nám nenabídla nějakou rozumnou cestu, i když to tak na začátku vypadalo. Když už nás to dotáhlo na třetí přívoz přes řeku, který samozřejmě funguje jen jeden den v sudém měsíci a lichém a navíc přestupném roce je opravdu zle. Papírová mapa nakonec rozhodla a s úderem šesté hodiny jsme konečně dorazili, kam jsme původně vůbec nechtěli, ale kde měla být ta vstupní brána do země, dnes již nevysněné.
A nastala klasika, Maďaři byli úplně v poho s přístupem jako bychom byli vždy bratři. Jenže Ukrajincům dávají naše firmy asi málo práce a museli jsme jim v minulosti něco moc špatného provést, protože výsledek jejich snažení tomu plně odpovídal. Sepsali jsme nějaké dotazníky, a papírky, aby nikdo nikam nezdrhnul a přes dvě kontroly v budce a na mostě přes řeku Tisu jsme se dostali zase k těm čepicím. Milion papírů, dokumentů, osvědčení apod. a stejně to nepomohlo. Procedura horší než když za komančů chtěl někdo na západ. Výsledek? Pro Ukrajinu jsme nežádoucí. Chyběly nám dva dokumenty a tak se soudruzi rozhodli, že buď nás tam pustěj bez jedný čtyřkolky a jednoho vleku, kde byli 3 čtyřkolky, nebo prostě nic. Tak že nic. Strčte si tu Vaší Ukrajinu do ….. Je asi velmi patrný můj hněv, jenže si uvědomte, že přípravy trvali přes dva měsíce, v Dilove, jsme měli zaplacený hotel i s parkovištěm na čtyřkolky a průvodce, který nás měl povozit po chráněné krajinné oblasti a ukázat místa, kde si z nedotčené přírody cvrnkneme do trenek. Opravdu si myslíte, že jsme to nechali jen tak? To víte že ne, bylo všem jasný, že čepice chtěj nějaké zajímavé papírky s obrázky vybrané z bankomatu, jenže když už s nimi nehla ani suma 100 EUR přiložená do dvou pasů, tak to padla i hranice naší solidárnosti. Jedem prostě pryč, nikdy jsem na Ukrajině nebyl a jistě informace o ní nemám zcela správné, ale asi tam mají všude zlaté kliky u dveří, vyhřívané dálnice, digitální televizi v mobilech a auta co jezdí jen na vodík a vůbec to asi musí být opravdu země, kde včera znamená již zítra a nebo spíš za týden. V každém případě nevím, co si ti hoši na čáře dokázali, jeli jsme tam na pozvání a navíc utrácet peníze a ne zrovna málo. Asi jich mají dost a tak dál o tom nebudu spekulovat. Nicméně příští rok budu mít s sebou takovejch razítek, že se z toho hoši zapotí. Já se tam prostě dostanu a basta.
A zase není konec, na Ukrajinu jsme se nedostali, ale zpět do Maďarska také ne. Divíte se, já už opravdu ne. Na Ukrajinu nás nepustili a tak nám nedali do pasu razítko, že jsme tam byli. No a problém je tady. Než jsme se vrátili, prohodili se na čáře směny a ta nová nedokázala pochopit, že jsme přijeli z Ukrajiny a přitom nemáme razítka v pasech. Poprvé, co Maďaři zklamali. Uběhli asi tři hoďky a jsme konečně nazpátek doma, teda v unii.
No dobrá, jsme chlapy, nebo si to alespoň o sobě myslíme a tak jsem udělal rychlé rozhodnutí, několik telefonů a už jsme na cestě do Rumunských hor. Párkrát jsem tam byl a tak vím do čeho jedu. Konkrétně tedy oblast Muntii Tible u města Baia Mare. Vše jsme měli dopředu dojednané díky pomoci kamarádů, kteří doma (v Čechách)sehnali spojení na paní domácí. Ubytování na místní poměry není špatné, krásný soukromý penzion s velikým pozemkem i spoustou místa na parkování. Jen ta cena odpovídá spíš hotelu Hilton přímo v New Yorku, ale rozhodně ne ve vesnici v Rumunsku. Nedá se nic dělat, 24 hodin za volantem udělalo své, a jdeme na pokoje. Slíbené čtyři pokoje po dvou se rázem změnili na tři s přistýlkou a jedním společným záchodem. Večeře byla taková nějaká a tak jsme si ještě večer na čtyřkolkách zajeli na pivko. Shodou náhod jsme tam potkali bandičku čtyřkolkářů z Čech, kteří tu byli již týden. Prohodili jsme pár slov a mazali do hajan. Přeci jenom jsme se připravili o půl dne ježdění tak ať to ráno hned roztočíme.
Den 2
Noční průtrž mračen, dala tušit vyplavené sklepy a rozvodněné horské říčky, v souladu s nízkou teplotou jsem neměl moc dobrou náladu. S úderem šesté ráno se ale vše změnilo, s kolegou jsme ještě museli zajet do města na opravu dvou pneumatik a drobné úpravy na čtyřkolce a včas se vrátili na slíbenou snídani. Dostali jsme vaječnou omeletu, která byla průhledná a předpokládám, že by se podle ní dali seřídit ventily. Bylo to, jako když plivne a tak jsme raději vzali roha a hurá do hor. Loňské zkušenosti z rumunského Banatu vzali za své, protože téměř všechny cesty,které jsme do odpoledne zdolávali, byli téměř neprůjezdné. Popadané stromy, velmi ale velmi příkré srázy, mazlavé bláto a neprůchodný 
porost nám dali docela zabrat. V jednu chvíli to vypadalo, jako by místní „Krakonoš“ seslal všechny pokácené stromy na jedinou možnou cestu, kudy se dalo jet. Něco jsme uřízli ruční pilou, a co šlo tak jsme vzali navijákem a stáhli, nebo ta kláda v lepším případě praskla. No zatím to tady není ani tak o svezení jako o práci v lese. Ale koneckonců kvůli tomu jsme sem jeli.
Na příjemné loučce u potoka jsme se konečně pořádně najedli (z vlastních zásob) a po kontrole místních lesáků, kteří si napsali naše SPZ – ky, jsme zase vyrazili na sběr zážitků. Nejde to ani popsat, vystřídali jsme lesní cesty plné bahna, louky plné močálů a kroutících se potoků. Dostali jsme se i do lyžařského 
střediska a střihli jsme si parádní výjezd po sjezdovce. K večeru jsme se dostali do kamenolomu, kde si to dokola drandili dva 200 tunové Belazi a nakládalo je ještě lanové rypadlo.Vyskytla se nám i jedna závada, ale společnými silami jsme to za hodinku dali dohromady.Vyměnit totiž roztrhanou manžetu vnitřního kloubu na přední poloose nahradit jí o něco vetší z Kawasaki a to vše v písku a prachu je přeci sranda. No ona se vlastně neroztrhla jen tak. Našel jsem krásnou dlouhou zatáčku která se dala jet smykem pod plným plynem a tak jsem chtěl udělat pár hezkých fotek. Všem ten smyk vyšel, jen Radek se do zatáčky tak nějak nevešel a navíc mě málem přejel. Co blbne?, projelo mě hlavou, ale když 
jsem viděl že jeho pravé přední kolo se nalézá úplně někde jinde, než kam ho výrobce umístil, bylo mě jasné, že je rád, že vůbec dojel ke mně a cestou to někde nesložil. Cestu domu jsme si zpříjemnili naprosto nekontrolovatelnou jízdou tak hustým porostem, že to chvílemi vypadalo, že se snad domu ani nedostaneme. Nakonec bylo vše v naprostém pořádku a utahaní a špinaví, jsme se vrátili do pensionu, abychom si nadlábly svoje pupky, dali horkou spršku a spláchli prach, kterého jsme měli na na kila.
Pani domácí, která se zjevně štítila jakékoliv práce a hrála si na „lady“ nám k večeři připravila sice tradiční rumunské jídlo, a sice mleté maso s rýží zabalené v zelném listu s bílým chlebem a zakysanou smetanou. Jenže to bylo studené, chuťově nevýrazné a hlavně, chlapa to nenasytí. To byla definitivně poslední tečka za tímto politování hodným omylem. Za původních 35 EUR prostě spadli z jahody naznak.
Den 3
Nevadí, ráno se balíme a frčíme do Moguši, sice ještě netušíme, co přesně nás tam čeká a možná právě proto jsme příjemně překvapení. Nebojím se říct luxusní hotelový komplex v plné parádě včetně sauny, whirpoolu atd. no kvůli tomu jsme sem nejeli, nicméně pokoj pro dva za 51 „éček“ včetně perfektní snídaně se prostě neodmítá. Fofrem se ubytujeme a hurá na čtyřkolky. Od šéfa hotelu ještě dostaneme poslední instrukce k jízdě, a sice, že jediné kde se opravdu nesmí jezdit jsou sjezdovky. Jsou totiž na soukromých pozemcích a tak je dobré se jim vyhnout. Dal nám i tipy kam vyrazit a hned jsme na to vlítli. Asi 4km od hotelu jsme se dostali do kamenolomu, který je pravděpodobně v likvidaci. Pak ještě pár 
set metrů do kopců a už se před námi rozkládá nádherné panorama pohoří Muntii Tible. Velikánské louky, nekonečné výjezdy a sjezdy, do toho rozpukaná půda narušená neustálými přívaly vod z hor udělali své. Co víc si přát. Hurá do lesů a hor, kterých se zde snad ani nedá nabažit. Vybrali jsme si jeden příjemný kopec, který jsme kolem dokola objeli, kolega vyhrál sázku, že to bílé co je na něm je ještě pozůstatek zimy a strhla se lehká koulovačka mokrého a sakra studeného sněhu. Našli jsme krásný rovinatý kousek na slunci a udělali si oběd. Někdo měl lečo, Trenčianské jemné párky s fazolí je také klasika a navrch kafe 3 v jednom a můžeme dál vyrazit. Stroje jsou zatím v naprostém pořádku, začínají se 
objevovat první puchýře na rukou a možná i slabá únava. Jenže zážitky, které se tu na nás přímo lepí, vše vykompenzují. Dnešní ježdění je opravdu skvělé, vyzkoušeli jsme mokré, suché, pevné i štěrkové podloží no prostě PARÁDA. Lesní cesty jsou tu jedna radost, je jich tu tolik jakoby neměli nikdy a nikde skončit. Najednou máme před sebou a hlavně přes cestu jeden padlej strom asi tam 80 cm v průměru. S tím už by si poradila jen motorová pila. No vzhledem k tomu že jí nemáme a vracet se nám rozhodně nechce tak se chopíme lopaty a pod stromem si prostě a jednoduše podkopeme průjezd. 20 minut práce a už projíždí první stroj. Vcelku hezká „pracovní“ vložka v ježdění. Kdybychom to tak 
nehnali, asi bych stále jenom fotil a fotil. Tenhle kout Rumunska se prostě povedl. Pomalu nabíráme zpáteční směr k domovu, tak 10 km ostré jízdy pod smykem a plno prachu. Nemám už slov, začíná to tady být opravdu úžasný. Udělám ještě jednu fotečku jednoho bezvýznamného štěrkovo kamenitého sjezdu a už vím, že se přede mnou něco děje. Kolega Milan měl buď mikrospánek, nebo se kochal přírodou nebo se prostě jen zamyslel a to se při jízdě neodpouští a tak se během pikovteřiny stačil převrátit se čtyřkolkou. Strach o stroj místo o sebe samého zafungoval s naprostou přesností, a tak stroj spadl do měkkého, přesněji tedy na Milana, který předtím svými žebry a zadkem okusil tvrdost ostrých a velikých 
kamenů. No Jeho Renegade dopadl podstatně líp. Naražená žebra, možná na chvilku vyražený dech, orosení čela, ale hlavně chvilkový šok neudělal ani Milanovi ani nám dobře. No nakonec vstal a s výraznou bolestí ve tváři šel kontrolovat stav svého miláčka. No bylo všem jasné, že tento dnešní výlet je definitivně u konce a jedinou prioritou zůstává odjezd na hotel a to po silnici a pokud možno bez děr. Takové, ale v Rumunsku rozhodně nejsou. Přes les jsme to měli asi 15 km, ale nakonec jsme přeci jen našli silnici a po 40 km zdárně dorazili. Byla už tma, jeli jsme jako vláček, první jel Mirek na nejslabším stroji a chvílemi to vypadalo, že z jeho Gladiátoru vytřese motor. Z prvu to vypadalo, že 
se mu zaseknul plyn a v zatáčkách porušuje veškeré možné fyzikální zákony. Jeho stíhací jízda nabrala takové velikosti, až přejel odbočku k hotelu, která je značena cedulí asi 6 x 3 metry a hotel nehotel , valí si to stále do hor. To že za ním nikdo není, zjistil sice až po pěti kilometrech když dojel do kamenolomu, ale alespoň se pořádně svezl, i když na silnici o tom asi nemůže být řeč.
Rychlá a horká sprcha z nás udělala zase lidi a i když bylo už čtvrt na jedenáct, vyrazili jsme na večeři. Nejdřív to vypadalo na okázalou svatbu, ale nakonec jsme zjistili, že dcera majitelky hotelového komplexu zde slaví své 18 té narozeniny a to vskutku v Hollywoodském stylu. Večeře byla výborná, veškerá 
možná evropská piva byla stále k dispozici a tak jsme byli všichni spokojeni. Jen Milan jaksi nedýchal, bál se zakašlat, zahýbat no prostě měl toho plné zuby. Říkal stále, že ráno nikam nepojede, že má ledvinu na výměnu a žebra na prach. No snad to chlapec nevzdá, uvidíme ráno, jak na tom bude.
Den 4
Nádherné ráno, modrá obloha a podrobná mapa hor půjčená jednou provždy z recepce dávala tušit pěkný výlet. Milan s Mirkem jsou naprosto vyřízený a jejich slova dávají tušit, že dnešní výlet se je netýká. No nechám to na nich. Vloni jsem tady objevil nádherný kus hor, kde jsou dva televizní vysílače, cestou se musí projet přes důl s těžbou železné rudy a tak dá. No když se to kluci dozvěděli, tak ne že by je jejich zranění přestali bolet, ale ujít si to rozhodně nenechají. Mapa je naprosto výborná. Alespoň si to myslím. Cesta, která je nejkratší do horského střediska Cavnic není ani na auto, ani na čtyřkolku ani pěšky. Takže čárka na mapě je skvělá jenže naprosto nepoužitelná, snad jen pro zkušené šerpy z 
Tibetu. Objedeme to přes lom, a cesta, která měla být jen poznávací a klidná se nám náhle proměnila v offroad trialovou vložku. Raději jedu jako první aby mě Mirek s Milanem nedojeli. V duchu, i když jsem zcela fit tak cítím s nimi každou díru. K mému překvapení však zjišťuju, že růžový kamarád Brufen nebo chcete-li Ibuprofen začal mohutně působit a není již třeba brát ohled na kvalitu cest. V Baiutu ještě koukám, jestli není na chalupě náš známí, který nám vloni významně pomohl se svářením prasklého držáku tlumiče. Nikde nikdo, jedeme na vysílač. Cestou jsem přejel dvě odbočky, ale o to to bylo záživnější. Pak jsem si byl stoprocentně jist, že už jsem na správné cestě na to abych zjistil, že to opět 
nevyšlo. Výjezd byl tak náročný, že se zpět je nemožné a musíme jet cestou necestou. 250 metrů a hodina jízdy není sice nejlepší výsledek, ale hlavně že jsem na cestě. Nikoho nic po práškách nebolí, dobře jsme se najedli a jedeme vstříc dalšímu dobrodružství. Ty cesty byli jak ta nejlepší světová rally, spousty kilometrů, vysoká rychlost, snad milion zatáček. Hned bych si to střihnul znovu a znovu. Jenže jsme tak vysoko, že vracet se zpět do údolí nemá smysl a tak tedy konečně pokoříme pohoří Muntii Tible . Jenže to se nechce tak snadno vzdát. Cesty už dávno skončili a jediné co nám zbývá je jet na přímo lesem rovnou za nosem. Jediná možnost jak pokračovat v hromadách popadaného dřeva je vnutit si myšlenku, že tam, co jiní skončili, tam my teprve budeme začínat. 
Ještě čtyři kiláčky po cestě a jsme na nejvyšším místě pohoří Muntii Tible. Nádhera, konec slov. Cokoliv psát by bylo naprosto zbytečné. Kdo nezažil, nepochopí. Přes jedno údolí máme protější kopec plný cest, které si chceme projet. Jenže dostat se tam je téměř nemožné a tak jedem kam to prostě vede a neřešíme směr. 2 hodinky v sedle a jsme na dalším vysílači. Úžasný výkon hodný zkušených čtyřkolkám. Zase nám stouplo sebevědomí a posunuli jsme hranice pokořitelnosti pohoří. No zkrátím to, příroda jako vždy zvítězila a ten vysílač byl ten samý co jsme ho před dvěma hodinama opustili. No co se dá dělat, jízda stála za to. Nikdo z nás ještě netuší, co vše nás čeká na cestě domů 
a že tento den bude opravdu zatím nejlepší, co jsem kdy na čtyřkolce vůbec zažil. Už teď mám strach, že ty dojmy nedokážu interpretovat. Čeká nás teď jeden hodně nepříjemný výjezd. Nikomu se do něj moc nechce až nakonec Tomáš rozparádí svého Kinquada asi možná zavře oči a jede. No po chvílích zatajeného dechu je až nahoře a jde jasně vidět, že to jde zvládnout. Míra nějaké převýšení a hluboké koryto výjezdu neřeší a už si to frčí nahoru. No jenže nějak nedofrčí, zůstává viset ve třičtvrtě cesty, jeho „gladouš“ je ke kopci bokem a tak tak, že se neskoulí dolů. Kdo má ruce a nohy běží na pomoc. Kurtou jsem ho přivázal za předek, Tomáš couvnul až kam to šlo a s pomocí ostatních jsme ho 
nakonec vytáhli až na bezpečné místo. V korytu po sobě nechal hotovou spoušť a tak jsme pro jistotu připraveni s lanama a kurtama abychom pomohli ostatním, no pomoc byla na místě a hodila se i dalším. Konečně jsme se přesunuli přes další údolí a čeká nás ještě další přesun přes hřeben hor. Písčitá cesta se stále klikatila do kopce a byla stále užší a užší. Stojíme na rozcestí a padá zcela jasná volba na směr lehce vlevo. Mirek se ujímá vedení kolony a frčí na průzkum. Už po pár metrech prudkého stoupání je jasné, že tudy cesta nevede. Zcouvat na písku přes sto metrů a navíc v bočním náklonu je fakt hustý. No co se dá dělat tak pojedeme tou cestou vlevo a je to. Výjezd slušnej, les byl příjemně vlhkej a 
cesta solidní. Až na to že Radek zapadnul v jemným blátíčku, Milan ho hned vytáhne ven a pokračujeme. No pokračujeme, i tahle cesta je naprosto nesjízdná a tak zpět na poslední rozcestí. Volba je jen jediná cesta v pravo je ta správná volba a celkem bez problémů nám nechává vychutnat klidnou asi dvoukilometrovou jízdu. No a je to zase tady. Zbývá posledních 500 metrů velmi prudkého a nakloněného písečného výjezdu. Nikomu se do toho nechce, v hlavě se mísí pocity rizika s možností sladké odměny v podobě překonání posledního výjezdu ke zdolání pohoří Tible. Zapínáme na čtyřkolkách vše, co jde, redukce, 4x4, Difflock a hlavně oči a zastavujeme dech. Tohle prostě dáme a basta fidli. 
Dali jsme to, bez vážnějších problémů všichni dorazili na vrchol průsmyku a byli šťastní, že to mají za sebou.
Nejlepší orientací je sluníčko a tak za ním vyrážíme a pomalu nabíráme zpáteční směr. Ještě jeden hodně kamenitý sjezd, který prověřuje nejen naše tlumiče, ale hlavně naše zápěstí. Dostáváme se na cestu do městečka Budesti a čeká nás nevídaný sjezd po nové šotolinové cestě dlouhý asi 7 km. Necháváme si mezi sebou asi 200 metrů rozestupy, protože ten prach co tam byl by se dal krájet. Každý ten sjezd pojal jako závod ve sjezdu a tak vyprávění dojmů z jízdy bylo opravdu barvité. Na křižovatce se směr doleva potvrdil jako jediný správný a 
dovedl nás do krásného tradicí provoněného městečka Budesti. Luxusní kostel s novou fasádou a lesklou střechou právě čekal na novomanžele. Pátá odpolední byl ten správný čas na vdavky. Uděláme fotečku a jedeme dál. Mezitím se na nás ještě culí dvě místní děvčata a šinou si to do místní hospůdky. Tam koneckonců dorazíme také, spláchnout ten nekonečný prach z cest. SKOL, to je ta správná značka piva. Ne že by bylo nejlepší, ale bylo jediné a tak se to nedá jinak hodnotit. Nežli jsme to jedno dopili, objevil se svatební průvod. Do hospůdky ještě zavítali ty holky z kostela a vzali s sebou jednu další. Moc hezkej kousek musím konstatovat. Holky nám hezky zatancovali a Milan, který ještě ráno psal 
závět a druhou zdravou ledvinu chtěl někomu věnovat, protože zbytek těla už měl z toho pádu nadranc nám nějak zázračně ožil, asi neměl pivo, ale živou vodu. Ty taneční kreace co na parketě se slečnou v červeném předváděl, by nesvedl ani zdraví člověk. No někdo říká, že láska hory přenáší, ale tady v Rumunsku slečna rovnou uzdravuje. Celá vesnice žila tento den pouze svatbou, všichni byli svátečně ustrojeni a patřičně naladěni. Ty tradice, tam totiž na člověka koukají stále a nemusí jít jen o svatbu. Nežli celé to procesí zalezlo do místního kulturáku a venkovní oslavy ustali, měli jsme na kontě už šestou rundu piv a byl tedy nejvyšší čas vyklidit pole. No ještě že jsme neměli motorky, ale 
čtyřkolky, fakt veliká výhoda. Začíná padat tma a do hotelu zase dorazíme za tmy. Klasika rychlá sprcha a hurá na večeři. Obsluha nás ale nepouští na naše místa v restauraci, protože i tady se koná svatba. Tradice jsou ty tam a jede se čistě v evropském stylu. I přes pokročilý čas (23 hodin ), nám kuchař dělá dobrou večeři. Sice pro mě trochu nevydařenou, neboť jsem si objednal palačinku s čokoládou a donesli mě nějaké koule veliké jak trus z koně a ty byli z nějakého tvarohového těsta a byly kyselý a to já opravdu nerad. Oškrábal jsem z nich polevu a šlehačku a můžou to dát klidně dál. Sobotní večer je v plném proudu a tak někdo zůstává na baru a někdo se vrhá do výru velkoměsta. Výsledkem však je, že ráno, se nebude chtít nikomu vstát.
Den 5
Snídaně typu švédských stolů byla ta nejlepší volba, co nás mohla potkat, vše dle naší chuti, v dostatečném množství a pestrosti. No snídaně, jakou jsme si opravdu zasloužili. Cíl cesty je jasný, nejprve jedeme do Baia Sprie pro benzín a pak po cestě zpátky do Budesti abychom zkontrolovali, jestli mají v „álejích nablito“. Vesnička byla jak po vymření, ale hospoda byla funkční a tak jsme tam dali vyprošťováka a vzali závěr předchozí cesty v opačném gardu. Ten sedmi kilometrovej výjezd byl skvělej, sice v půli cesty byl bílej Passat napěchovanej Rumunka a žrádlem. Neděle je totiž v Rumunsku dnem celodenních pikniků. Na každém možném volném místě je nějaká rodina nebo prtička lidí mají roztažené 
deky, spousti jídla a pití a jen tak si povídají a odpočívají. Co na tom mají, nechápu, vždyť nejlepší relaxací je nedělní návštěva supermarketu a následně třeba Hornbachu a Baumaxu aby člověk nakoupil zeminu, kytky, žrádlo pro psa hadici apod. Nebo tomu tak není? Jsme jenom zparchantělí ?. To už nechám na každém z Vás.Po výjezdu uhybáme do lesa a stále se snažíme nabírat výšku. Vše se daří a nedá to ani nějak zvlášť zabrat, což je jedině dobře. Začíná se dostavovat únava a reakce jsou stále pomalejší. Za půl hoďky už jsme na nádherném dlouhém a přitom vysokém kopci, kde roste už jenom kleť a tak se nám rozevírá 360-ti stupňové panorama, které neruší žádné stromy. Na jihovýchodě jsou 
krásně vidět stále zasněžené Karpaty a taky kus pěkné louky kde dnes dáme oběd. Jen jeden jediný možný sjezd z tohoto kopce nám nedává na výběr, takže směr je daný. Začíná pršet a po těch dnech plných prachu je to opravdu příjemná záležitost. Po cestě do údolí si nás ještě krátce prohlížejí srnky a volba dalších cest je nechaná jen náhodě. Nikam nespěcháme a tak tomu dáváme zcela volný průběh. Při jedné neplánované zastávce ještě opravujeme píchlé zadní kolo, ostatně jako to děláme každý den. Opravdu, denně tady na osmi čtyřkolkách opravíme minimálně jednu gumu. Z jedné čtyřkolky ještě navíc demontujeme ulomené přední světlo i s budíkem a můžeme to valit dál. Jedem si 
to opravdu v klídku a vychutnáváme si nedotčenost místní přírody. Odpoledne si dáme ještě jedno pivo ve vesnici, která zatím jako jediná má dva kostely. Z toho pravoslavného zrovna vycházeli Rumuni a hurá do hospody. Kudy pojedeme domů, jsme zkonzultovali s mapou a místními a vyrazili do hor. Cesta, která byla v mapě značená jako pro auta by dala pořádně zabrat i terénnímu speciálu a cesta pro pěší se dá identifikovat jen z letadla protože, projít ji pěšky nelze. No fakt nelze. Otáčíme se a pokusíme jet okolo, sice se ještě zdržíme s Tomášovou čtyřkolkou, která odmítá poslušnost a nechce chytat ani řadit. Upadlé čidlo otáček je neopravitelná záležitost a tak dokud to jede tak to prostě jede a hurá 
domu. Zbývá překonat poslední dva hřebeny, jízda vlhkým lesem plným výmolů bahna a děr byla fakt výborná, Tomáš měl motor v nouzovém režimu asi na 10 koní, ale ostatní si fakt užívaly. Klasická „sluneční“ orientace nás dostala až na náhorní planinu plnou prachu, který jako by stál ve vzduchu a ani se nehnul. Západ slunce přesně nad obzorem dal jasně tušit, že zbývajících 50 kilometrů na hotel už nebude lesem, ale srabácky po cestě. Stačila nám na to slabá hodinka a s ježděním je konec. Každý tuší, že zítřejší závěrečný výlet už asi nebude. Jednak zlobí technika a jednak zdravotní stav několika lidiček už neodpovídá možnostem kvalitního výletu. U večeře se vše rozhoduje a z výše uvedených důvodů se jede domů o den dříve. Perfektní jídlo je už v tomto hotelu klasikou a tak si s plnými břichy jdeme lehnout.
Den 6
Smutná nálada ze zkráceného pobytu v tuto chvíli už o 2,5 dne je na mě asi znát, ale je to holý fakt. Poslední snídaně, platba za hotel, naložení čtyřkolek a jedeme domů. Cesta po Rumunsku je díky 100 km objížďce vskutku úžasná a zatím co zprávy z domova hlásí 13 stupňů a vytrvalý déšť my máme na Maďarsko - Rumunských hranicích 30,5 stupně. Klimačky v autech běží naplno, celníci udělají jen papírovou kontrolu a už jsme zase kousek blíž domovu. Snaha zastavit na pumpě, kde si dáme klasickej maďarskej gulášek je úplně zbytečná. Pokud už na dálnici značky hlásí na pumpě vidličku a nůž, tak to v maďarsku znamená párek v rohlíku. Spoustu baget a sendvičů a nejsou vůbec špatné, ale po guláši nebo motorestu tu budete pátrat opravdu marně. Dalších 400 km máme za sebou a to už jsme v Čechách na dálnici a zase se krmíme tím MC Donaldem. Zbývá se rozloučit, posledních 200 km před sebou a šup do hajan. Návrat se bez nějakých zvláštních ztrát zdařil.
Chtěl bych touto cestou poděkovat svým kolegům v práci za pomoc při přípravě expedice i čtyřkolky a popřát všem co tento článeček navnadil k vlastní „expedici“ šťastnou cestu a dobrou partu. Bez ní by to totiž nešlo.
Zdraví Vás Robert
Kompletní fotogalerie expedice UKRAJINA 2009 je ZDE
