Navigace: Rumunsko - Baia Mare 2008 Offr...

Expedička do Rumunska

krááááásný ráno, sobota 06:15 hod

Naházíme věci do auta. Ještě nevím jak mu mám říkat, protože má spoustu jmen, jako, Laňďák,, Landy, Rovřík, Růvr, Landy, diskárna a přitom na pátých dveřích má nápis Andrea. Tak vážně nevím. Ze střechy přesouváme těžké věci dovnitř, protože auto má podle Roberta těžiště jako nafouklá velryba, která má co dělat, aby se neobrátila břichem ke vzhůru. Co nejrychleji vyrážíme směr Průhonice, kde máme u pumpy sraz s dalšími nadšenci, kteří jedou poznávat málo známé krásy Rumunska. Ale u pumpy nikdo. Trošku klidu do našich srdcí, jsme tu první a to se cení. Vzápětí telefon a z průběhu debaty vytuším že jsme sice u první pumpy, ale ve skutečnosti ta první je až ta druhá. tak ještě pět minut a jsme komplet.

Tedy co se Land Roverů týče. Milan (Max, první vůz a zároveň jediný který věděl do čeho to jedeme, protože už tam byl.), Robert a Ervín (Bovárd a Petišé, druhý vůz), A třetí vůz Pavel s bráchou (který byl v průběhu cesty přidělen k Maxovi) a ještě Katka.

Pavel ještě doplní vzduch v gumách, aby se mu zbytečně po dálnici nesjížděly a malá karavana vyráží. První kopec a vaříme. Z kopce Landy vychladne tak děláme že je všechno v pořádku. Druhý kopec a to samé. Po vysílačkách probíhá diskuze o možných závadách.

Jasně, termostat ven! Na 34 km přicházíme o první nepotřebný díl. Max s sebou veze nářadí a spoustu náhradních dílů, takže během pár pikosekund je vše hotovo a ještě stihl vyměnit origoš plastovou zátku na odvzdušnění, za lepší kovovou. Jenže po pár minutách jízdy vaříme zase.

A tak končíme. S prasklým těsněním pod hlavou se další cesta absolvovat nedá. Pomalu se doplížíme na odpočívadlo na 88 km. Pár telefonátů a jedno těsnění by v Praze u kámoše Maxe bylo. Vyvstal další problém. U Jihlavy se máme spojit s dalšími vozy, což již nestíháme.

Max se s Ondrou z Jihlavy dohodnou, že se pokusíme auto opravit a oni zatím pojedou napřed a když to dobře dopadne, tak se k nim v kempu u Tokaje večer připojíme. Jedeme ještě na další odpočívadlo, kde je pumpa a lepší zázemí. Robertův kurýr dováží těsnění a Max si ani neoblékne montérky (protože to je přece sranda dát na parkovišti našemu Landymu nový těsnění) a tak po pěti a půl hodinách od zjištění problému, začíná stíhací jízda za Jihlavákama, kteří jsou už někde za Budapeští.

Pavel pádí takovým tempem, že mine poslední pumpu u nás a tak si dálniční známku na Slovensko zařizuje telefonem přes Maxe. Hranice Slovensko - klid, hranice Maďarsko – klid, Budapešť – klid, teda až na Rumuna v Mercedesu který se spolehl na naše brzdy a poslal to před nás z pruhu do pruhu s milimetrovou přesností. „Příště ho sejmu!“,povídá Robert a hned vzápětí se rozpovídá o tom, že má v hlavě plán natočit šot o tom, jak s Landym přeskáče škůdku, nebo žigula, ale teďka zrovna by to trošku obměnil na medvěda s Rumunem za volantem.

Chlapci nám po vysílačce hlásí, že nám asi nejdou brzdová světla, takže zajíždíme na pumpu pro žárovky.

Jenže v zemi, kde se prý ani televize neřekne jako televize, nemají ani H három (rozuměj

há čtyřky). V jedenáct v noci v éteru mezi třemi vozy lítají propečený steaky a Tokajský teče

proudem. Už se těším na tu žranici a taky čím dál tím víc na peřiny. Ty si vážně vezeme.

Jízda s navigací je větší dobrodružství než s mapou. Žádná odbočka na Tokaj, žádné vinice,

žádná cesta. Pak přívoz bez převozníka, zkrátka hajdy zpátky na odpočívadlo na dálnici. Rychloukázka vnitřních úprav na spaní. Milan dostal spolunocležníka. Přece si nebude užívat v autě sám. Jinak bychom mu tam museli nasadit nějakou Maďarku. A tak si Pavlův brácha potichoučku vleze dovnitř k Maxovi a ani nedutá. Tluču špačky, steaky nebudou, sníme chleba s paštikou a pak už kopu do peřin.

Neděle

Krááááásný ráno.

Strašný fofr. 7.00 vstávačka, 7.40 snídaně, 8.00 sbaleno, 8.10 odjezd, 8.33 natankováno do plnejch.

Po hodince jízdy odbočujeme a hned se zkouší Maďarský off, což znamená jízda ve vyjetých

kolejích v hlíně plných vody. Konečně si pokřtíme auta blátem a hned vypadají lépe. Zastavujeme v průseku lesa, kde plynaři pokládají plynové roury v průměru tak něco přes metr. Chlapci jsou unešeni z toho, že do roury zahulákají uá, a po asi pěti vteřinách se ozve uááááááá. Pak ještě projde zkouškou sprcha na Pavlově autě a zase hoňka za zbytkem výpravy.

Těsně před hranicí s Rumunskem předjíždíme podivný náklad. To dokáže jenom Maďar. Kůň už nemohl dál, tak ho přikurtovali na plaťák i s povozem, který táhl, zapřáhli ho za žigula a hurá domů, do stáje. V klidu projíždíme hranicí. Navigace nás zase honí trošku jinak než by měla. Projíždíme přes Mëdiesu Artu a mám pocit, že kdo tam nebyl, nebyl v Rumunsku. Strašný cesty, objížďka rádoby centra kvůli trhům po „místních komunikacích“ zdravící vesničené, Jiný svět. Sice trošku mejlka, ale stála za to. Po asi patnácti kilometrech jsme zase na hlavní do Baia Mare 40 km.

Konečně se setkáváme s přáteli z Jihlavy. Po rychlém seznámení ještě nezbytný nákup melounů a vyrážíme do kopců. Ty Jihlavský auťáky mají kopce asi rády, protože se jich

sotva držíme a jen nervózně kontrolujeme ručičku teploměru. Ani se nehne. Ve vysílačkách

se domlouvají, kde už odskočíme ze silnice do lesa. Po asi 300 metrech jízdy v terénu se upouštějí kola na „bačkory“ a to na několik následujících dní. Jenže po dalších pár metrech jízdy se domlouváme, že hned první den nemá cenu riskovat převrácení aut a tak kus odcouváme na jinou cestu. Najíždíme na „lepší“. První Toyota mizí v lese, za ní druhá, pak Defik s Patrolem a po chvilce už hučej navijáky. Už ale není cesty zpátky. Potom ale kluci našli jiný průjezd, ale to nám jaksi zapomněli říct, protože právě probíhala salámová schůzka. Najednou byl v lese klid a tak jsme vyrazili taky. Když to projeli Toyky tak to my dáme dvakrát. A už znova hučej navijáky. Po půl hodince tahání přišli chlapi z Jihlavy a vysvětlili nám, že skutečně projeli,bohužel pro nás ale jinudy, takže kousek zpátky a hajdy lesem do prvního improvizovaného lesního „campu“.

Pondělí

Kráááásný ráno.

Lehká snídaně a úklid tábořiště. Nastartovat auta a odjezd. Jenom Max nic. Baterka mu zcela jasně řekla že lednička a celonoční nabíjení foťáků a kamer a já nevím čeho všeho ještě nehodlá snášet. Takže jí pomůžeme kabely a za chvilku už si brumlají všechny motory. Vyrážíme jako první, ale po pár kilometrech přebírá roli vedoucího Ondra protože zná cestu. Projíždíme krásným údolím kolem potoka, přes který je v jednom místě most z kulatin asi tak 20 metrů dlouhý a dva metry nad vodou. Vypadá sjízdně a tak sjedeme trošku z trasy abychom ho otestovali.

Pro jistotu si pod něj vlezeme a nosné kulatiny o průměru nejméně 60 až 70 centimetrů vypadají, že by unesly stádo mamutů. A také se při průjezdu Robertova auta ani nehnou. Horní vrstva půlkulatin nás však dostatečně vyděsila, když jedna nevydržela a praskla a v ostatních to vrzalo jak v roubence, ale Robert už to jako jediný dal. Takže radši tam i zpátky brodíme.

Najíždíme na zpevněnou cestu a můj dojem, že tahle auta mají ráda jenom stoupání, lámání (pardon křížení), brodění a škrábání se terénech se potvrzuje. Jakmile Pavlovo auto ucítilo pevno pod gumama, tak praská hardy spojka. Oprava však byla tak rychlá, že se nám nestačí ani vařit voda na rejži. Spojku si měnil Pavel sám a tak poprvé Max pouze podával klíče a samozřejmě byl hlavní dodavatel dílů. Tvrdil nám sice, že mu nevadí že nic nedělá, ale náš dojem byl, že divoká zvěř neběhá tak rychle jako Milan bez práce.

Po obědě pokračujeme po místních cestách k prvnímu možnému stoupání do hor. Pěkný výjezd na vrcholek nejbližšího kopce a ještě hezčí safari po Rumunsku. Zastavíme, kocháme se a společně se navzájem fotíme. Při průjezdu další vesnicí vidím poprvé na vlastní oči výměnný obchod. Za bonbony asi tak dvě kila ovčího sýra, to je mazávej kousek co ? Dojedeme k lesu a rovnou do něj po cestě po lesácích. A zle je. Zpátky už to nemá cenu. Hrozná cesta se změnila v necestu a po chvilce v bažinu rozšlapanou krávama. A teď kam? Ondra se snaží domluvit se starou pasačkou krav a chce zjistit alespoň směr na nejbližší vesnici. Oba na sebe něco křičí, pak se smějí a konečně babča ukazuje směr východ. Cestou k autu Ondra vrtí hlavou a vysvětluje malému Ondráškovi ( 4 roky ), že sice neví jak je to možné, ale všechny zdejší ženský se jmenují „María“.

Ze všech možných tras, kterými se z údolí dalo vyjet ven se jevila jako nejsnadnější ta, po které chodí krávy k vodě. Krása! Samé bláto a plno kravských lejn a to všechno v louce rozmočené po deštích a rozhajdaný kravama. Tak vzhůru do těch ( pardon )sraček. No a zase bzukot navijáků.

Vázaní, převazování, tahání a tlačení. Směs toho, v čem se brodíme, máme všichni snad i na plících. Každý zkouší jet trošku jinou trasu, ale se stejným výsledkem, pár metrů a dost. Pak dole protůruje Hubert svýho Defika nakvaltuje tam co se nakvaltovat dá a velezkušeně vyjede nahoru. Prostě jsme všichni dostali školu nejen od Hubiho, ale hlavně od Land Rovera.Ani jsem v tom fofru a zatajeným dechu nestihl fandit a už všichni křikem ženou nahoru Patrola, který se nechce nechat zahanbit Defíkem. Končí asi v půlce, bokem v keři. Ještě že tam byl, protože jinak by se opřel o strom. Ale nevzdává to. Ani nevystoupí a nějakým zázrakem je zase dole a nadechuje se k druhému pokusu. V duchu mu tleskáme. Noha na plynu, plyn až na podlaze, možná ještě níž, kroucení volantem a jistě i naše morální podpora ho dostávají až na vrchol. Takže dva zvítězili nad kraví stezkou.

Pavel mezi tím zírá na utržený horní držák tlumiče a kamarád co mu to vařil nebo snad upravoval se doma může uškytat. Dojedeme do první vsi a hledáme svářeče nebo alespoň svářečku. Po krátké poradě zůstává Robert s Pavlem ve vesnici a ostatní jedou na kopec k vysílačům zajistit kemp.

U cesty je nějaké srocení chlapů a tak se rukama, nohama domlouváme. Jeden pochopil a vede nás k sobě do dílny. Tedy zatím jenom na dvůr. Obhlížíme dvorek, tedy spíše veřejnou skládku. Robert jásá nad „polorozvařenou, na bok hozenou dachnou, rozuměj Dacií. To je podle něho na tuty místo, kde si poradí se vším. Okolo nás jsou zbytky praček, ledniček, motorů i různé hadice , lana, provazy no prostě herberk. Chlapík pobíhá po dvoře a pak nám ukáže deset prstů a mizí za rohem. Chápeme. Bude zpátky za deset minut, zapomněl si doma asi klíče.Trošku to tam okukujeme a dírou ve vratech vidím autogen. Pavel zatím rozebírá. Za půl hodinky už se nudíme. Dáváme mu ještě pár minut. Pak pomůžeme Pavlovi zpátky nacpat vnitřnosti diskárny a jedem hledat někoho spolehlivějšího. Projíždíme krokem vesnicí. Nic, nic a zase nic. Za asi poslední zatáčkou objevujeme citroena s českou espézetkou! No ty bláho tady se snad i domluvíme. Mladý páreček, pracující někde u Jablonce přijel domů na dovču za starouškama. Slušná čeština. Příjemný pán, příjemná paní, ochotný tatík a nemluvná „ovčí babička“, která celou dobu plete. No problém, no problém, ochotný stařík pobíhá a je štěstím bez sebe, že jsme mu přivezli práci. Má všechno. Svářečka je umotaná z bůhví čeho v dřevěný bedýnce, držák elektrod je z provrtaný trubičky se šroubem na utažení elektrody a kostření je jenom drátěný háček. Ale sváří to! Prostě malý zázrak. Za půl hodinky je hotovo a my málem taky. Rvou do nás vítečnou slivovici vlastní výroby pod tlakem. Rychle k vysílačům dokud stojíme na nohou. Ještě třičtvrtě litru na cestu a už šplháme za zbytkem výpravy.

Začíná krápat. Trošku už prší. Pak už leje, no prostě ceďák jako prase. Z cesty se stává potok. Voda zaplavila vyjeté koleje. Jenže žádný drama se nekoná. Dva a půl promile pod kulichem dělá svoje. To je teprve ta správná zábava! Mastíme to do kopce a Robert ladí svou výkonnou vysílačku na maximum a snaží se z éteru vylovit nějaký signál našich, protože vůbec nevíme jestli jedeme správně. Maxi! Maxi! Maxi! No a po chvilce další zázrak. Spojení se vydařilo, ale vloudila se chybička. Nejedeme dobře. Otáčíme a jedeme zpátky k popisovaným orientačním bodům. Mezitím už je černočerná tma a déšť jak v americkým filmu. A zase Maxi! Maxi! Maxi! Je fuč. Usuzujeme, že jsme jeli dobře. Otáčíme zase čumáky nahoru a znovu nahoru. Stěrače už nestíhají, ale dobrá nálada se stupňuje. Zase chytáme Maxe a jeho zprávu, že to máme vydupat co nám to jede, protože to bylo náročný i za sucha. Jenže náš automatickej Laňďáček má jenom dva pedály a do kopce není brzda potřeba. S hubama od ucha k uchu jsme za chvilenku na vršku a už na nás blikaj. Pavel položil na pedál cihlu, vysílačku předal Katce a už se pere s volantem. Už slyšíme motor, už vidíme i světlo a v cukuletu parkuje vedle nás. Dobrý, jenže Pavlík je smolař. Levá přední je prázdná. Vzteky ani nemluví, nechce jídlo a odmítne i nabízenou slivku. Natáhneme potmě plachty, uvaříme, nějaká ta hygiena, najíme se, popijeme a já už mezi mrkáním dělám dlouhý pauzy a peřina přitahuje. Přestává pršet. Ještě probíhá debata o medvědech, někdo prý zahlídl lišku. Jenže to už skoro nevnímám.

Úterý

Kráááásný ráno.

Pomalinku vstáváme, pomalinku snídáme, pomalinku balíme. A to všechno asi fakt moc pomalu, protože Jihlavští už stihli i opravit s Pavlem gumu a tak zatroubili k odjezdu. Počkají na nás na vrcholku a nafotí si zatím okolí. Zrychlíme pohyby a než nahoře zatáhnou ruční brzdy, vyrážíme. Nahoře je porada. Do leva prý ne, protože tam zase všudy přítomný

krávy udělaly z louky bažinu. Mně to tedy nepřipadalo tak strašný, ale prý ráno tou cestou neprojeli ani lesáci s traktorem. Takže rovně přes louku na horizont. Tam se zase všichni seřadíme. Koukám dolů ze stráně, kde by v zimě byla pěkná sjezdovka. A rovnou dolů lakatošema rozrytá cesta. Jenže Ondra ani nevyleze z auta a jede to rovnou. Mám pocit že co nevidět udělá Ondrova Toyota dvojitýho odpíchnutýho Ritbergera, ale sjíždí v pohodičce.

A další a další auta mizí za horizontem. Celkem slušné výkony řidičů po mazlavém blátíčku v asi 300 metrů úseku, kde se musí opírat o volant, aby nelíbali přední okna. Předposlední se spouští Pavel. Z auta se mu začíná ozývá podezřelé cvakání. A najednou klid. Kardan se brodí hlínou. Vztek má, ale udrží ho v sobě a do vozu ani nebouchne, ani nekopne. Začne však vést poraženecký řeči o návratu domů. Jenže jeho auto už neujede ani metr. Nafta totiž omývá motorový prostor jako wapka. Díra v podávací pumpě. Prý se to stává tvrdí Max. Jenže když nemá náhradní motor, tak nemá ani pumpu. Trochu se sice divíme, že Max u sebe nemá náhradní motor ale bereme to jako fakt.

Ještě k nám sjede Robert a se skupinou před námi řešíme problém přes vysílačky. Nemůžou nám ale nijak pomoct. Takže se zase rozdělujeme s tím, že pokud se nám podaří zpojízdnit Pavlovo auto tak se někde připojíme. Posloucháme ještě, jak spolu mluví vysílačkami až signál zmizí. Řešíme jak se z těch problémů,ale hlavně z rozbahněného lesa dostat. Do oběda bude mít Robertův naviják co dělat, protože Maxovi se totiž odporoučel už včera na kraví stezce. Díváme se dolů do lesa, kde zmizela část naší výpravy a dumáme jak Pavla v tom bahně otočíme směrem nahoru. Zdá se nám to nebo ne. Nad lesem se pohybuje hustý kouř. Najednou vykoukne z lesa radlice a na ní sedí hulící maníci. Lesácký traktor zvaný lakatoš si to šine ve svým vlastním smrádku rovnou k nám. Máme tak zhruba pět minut na otočení aut a odmontování kardanu. Ve spěchu ještě počítáme lidi na tom maslostroji a přepočítáváme to na počet kamelek ( rozuměj Camel – tzn. s velbloudem ) co máme v autech.

Jenže stres, nebo místní ovzduší, ale spíš neuvážená strava způsobí, že Pavel s rukama na natlakovaným břiše mizí v lese. Jen aby to nebylo infekční, protože Martin se s tím pere už od prvního dne. Lakatoš se blíží a kardan je pořád chcíple zarytý do hlíny. Když Max zastavuje cigárama lakatoše tak máme povolený teprve dva šrouby. Ejhle zázrak číslo dvě. Z lesa kouř, pak vykoukne z lesa radlice, na ní kouřící dědek a je tady druhej lakatoš. Asi tady někde mají hnízdo. Máme dalších pět minut. Je nám jasný že pro tolik lesáků nemáme cigára. Budou se muset nějak podělit. Kardanka mizí z bláta na střechu a nářadí se rychle poschovává různě po autech. Zahákneme lano za první stroj a ukážeme ať táhne. Nic. Asi nerozumějí naší signalizaci. Čapli cigára a karton piva a hurá dál do lesa, jenže bez nás. Slušný výkon. Jenže Robik se nedá a donutí je k práci. Druhý stroj předjíždí první a propojují se mezi sebou lanem. V duchu se všichni řechtáme, protože diskavera za nima vypadá jako by si sloni osvojili jezevčíka. Čmoudící obludy se daly do pohybu a vybírají si tu horší a delší cestu. Vláčej Pavlova mazlika půl metru hlubokými kolejemi lesem těsně mezi stromy. Prostě hovada, obrblbci a bezmozci. Nemáme slov až do chvíle, kdy se ten první zahrabal až mu kola zmizela, ale plyn neubírá a hrabe tak dlouho, než se za ním vyhrabe kolega, strčí mu radlici pod prdel a takhle se kus tlačej, nebo táhnou, než se zahrabou oba. A už hučej navijáky. Maníci seskáčou z radlic a pěkně strom od stromu převazují lana a pěkně po metru se plížíme zpátky na vrchol. Nyní chápu proč vybrali tu cestu mezi stromy. A tak nám ty dvě čoudící obludy vytrhli trn z …..Akce po hodině a kousek úspěšně skončila a lesáci zmizeli zase někam do lesa a začíná boj o díly, až do vybití baterek v Robertově telefonu.Přemýšlíme nejen jak ty díly sehnat, ale taky jak je dopravit na námi určené místo. Robik už má v hlavě plán, aby ne, vždyť ho to v „civilu taky živí. Díly už v čechách shánějí jeho zaměstnanci i kamarádi. Letadlo zajistil s prstem v nose a zbývá jen zabalit, odvézt na letiště, ale! Kam to poslat? Jsme uprostřed hor a DHL chce přesnou dodací adresu. Tak zpátky do údolí. Pavel je ze předu občas popotažen přes kurtu Maxem a zezadu ho jistíme taky přes kurtu my. I bez posilovače to Pavel pěkných pár kilometrů ubrzdí sám. Sice si trošku dole stěžuje na ztvrdlou nohu, ale tuhle ztvrdlou nohu mu nezávidíme.

Zaparkujeme v opuštěným dole, kde necháváme Maxe i Pavla a vyrážíme k čechorumunům.

Čas nás začíná tlačit. Naštěstí jsou doma. A zase žhavení telefonu. Dostáváme kávičku a posíláme zdejší adresu pro DHL do Prahy, abychom si měli kde díly vyzvednout.Trochu slibů, trochu zmatků, ale nakonec nám můžou díly doručit sice hned druhý den jenže do Baia Mare. Nu což, i to je úspěch. Ještě se chvilku domlouváme s tatíkem a jeho synem, kde sehnat díly na Aro, protože nám Pavel tvrdil, že by se hardy spojka dala z Ara nabastlit. Stařík chvíli někam telefonuje, ale pak jen krčí rameny. My si zatím v klidu popíjíme kávičku. Nemluvná ovčí babička, která plete už bůh ví kolikátý svetr, pořád pronásleduje zlým pohledem snaživou dcerušku.Ráno si zapomněla vzít podprsenku a holka hloupá o tom asi ani neví a furt se nám naklání nad stoleček s kávičkou. Tu utřít stoleček, či židličku. Tu podat cukříček, tu dolít slivovičku a náklony nad stoleček stále hlubší. My vážně dělám, že „jako“ nic nevidíme, ale asi nám to ta bába moc nežere. Otáčíme hlavy vždycky tam, kde není děvče. Jenže zase to samé. Tu slivovička, tu cukříček, tu setřít stoleček a stále ty všeukazující úklony. Stará už jenom práská vidlicemi o sebe, aby to vypadalo že plete a syčí jako vzteklá hadice. Radši rychle dopijeme kávu, napíšeme si adresu, naposled jim zamáváme a vzhůru do Baia Mare. Zkusíme tam sehnat hardy spojku na Aro, doplníme si naftu a najdeme si pobočku DHL abychom druhý den jeli najisto. Cestou lezeme pod každý Aro, ale všechna mají pevné kříže. Vypadá to jako by nás jenom Pavel chtěl dostat z tábora, kde mezi tím prozkoumávají opuštěný důl.

Cestou do města dostáváme dobrou zprávu, že díly dorazí ve středu v 9.00, nebo nejdéle v

15.00. A ještě jedno překvapení. Hned za cedulí Baia Mare se zjevila reklamní cedule Land Roveru připevněná na obrdílně. Proskočíme branou na dvorek, kde opravdu stály auta propagované značky. Majitel rychle chápe o jaké díly nám a jde je okamžitě shánět. V prostorné dílně má počítač s internetem, telefon, fax i mobil a všechno to postupně střídá. V té samé dílně je taky sklad náhradních dílů, svačinový koutek, čekárna, kuřárna, no prostě sedm v jednom. V dílně „makaj“ tři chlapíci. Právě když jsme dorazili,tak si připravili rameno z fabie či z čeho a budou do něho lisovat ložisko na krásném novém (hydraulickém) lisu. Jenže je to jako v otřepaným fóru o policajtech co mění žárovku. Lisují všichni tři. Tolik rukou pod jedním lisem jsem nikdy neviděl. Taky tam pod něj nacpali věcí! Rameno, ložisko, jeden plech,kladivo, další plech a protože by lis vysoký, tak ještě křížový šroubovák na výšku. Prostě neuvěřitelný, ale to vysvětluje proč je pod lisem tolik rukou. Odjíždíme asi po půl hodince a to už zpocený a umouněný chlapíci tahaj rameno s nalisovaným ložiskem z pod lisu. K DHL dorazíme v 17,10 a pracovní doba je do 17,00. Objevíme prodejnu náhradních dílů non stop a ke všemu mají skoro všechno. Jenom hardy na Aro nikdy neviděli. U Mac Donalda zaženeme hlad a žízeň a ženeme landyho zase do hor. S už rozsvícenými světly projedeme Cavnikem a těsně pod vrcholem posledního stoupání najednou smrad a kouř. „Tím projedeme, rychle zavři okna ať nám to tu nesmrdí.“ Jenomže ten čmoud jde z našeho motoru. Ptám se kde je hasičák. Zbytečně. Budeme muset asi hasit hadrama co máme na sobě. Zastavíme, otevřeme kapotu a zatím nic nehoří. Akorát si převodovka uplivla asi půldecáka oleje. Divný. Jinak nic. Chvilku počkáme a pak auto dochladíme jízdou ze snad 10 ti kilometrového kopce. Za tmy dorážíme do campu v opuštěným dolu. Čeká nás večeře a zhodnocení celého dne a hurá do peřin.

Středa

Krááááásný ráno.

Trošičku si pospíme a potom lezeme po rozebraným bagru a skoušíme objevit něco co by se nám hodilo na opravy. Mezi tím Robert zjišťuje kde se pohybují díly na které čekáme. Prý někde mezi Bukureští a Baia Mare. Takže je to jasný. dříve než ve tři odpoledne už na místě nebudou. Takže v klidu nakládáme prázdné barely na vodu, Pavlovu píchlou gumu a vyrážíme na trasu. Po hodině jízdy přibrzdíme u dílny, kde jsme včera dostali instruktáž v montáži ložisek, protože ze druhé strany je pneuservis. Vjedeme na dvůr, ale jak prostory, tak chování lidí, v nás vzbuzují takovou nedůvěru, že radši ani nevylezeme z auta a hlavně rychle pryč. Další pneuservis a to samé. Už se smiřujeme s tím, že to nikde lepší nebude. Ale kdo hledá najde. Nakukujeme dovnitř a zjistíme že mají v gumách takové zásoby, že je to až podezřelé. Opravář se ani nepozastaví nad tím, že má guma boční průraz na tři palce a hned se dá do práce. U nás by guma skončila na smetišti. Domlouváme se, že se pro ni stavíme před zavíračkou. Je asi tak poledne. Jedeme na pumpu pro naftu a pro vodu a na kávu a umýt se a přečíst sobotní noviny, no prostě trochu zabít čas. Kávička dobrá, prostory klimatizované, záchody čisté a obsluha příjemná. Začínáme podléhat dojmu že Rumunsko už není to co bývalo a že hledat dobrodružství budeme muset příště hledat asi dále na východ. Trošku mě zklamalo, že nikde neberou euroše a ani není kde je vyměnit, a tak zatím táhne všechno Robert kartami, který berou všude. Je něco po druhé hodině a už se začínáme nudit a taky trochu nervóznět. Máme se nudit na pumpě? To si raději sedneme na schody u DHL a budeme čekat na díly tam. Třeba příjdou dřív. Ještě si umýváme okna, když přímo před námi zastaví úplně nová „micina“. Vystoupí z ní mladý, sebevědomí muž v obleku. Rozhlíží se po pumpě, jestli ho dobře vidíme u jeho novýho bouráku. Robert už startuje a chce odjet, ale gestem ho zastavím v předtuše něčeho mimořádného. Doktůrek, nebo právník, či nějaký „manager“, si sundal sako a žene se k hasícímu přístroji. Vypneme motor a nezúčastněně sledujeme cvrkot na pumpě. Manager se snaží dostat přes obrubník červenou nádobu asi tak sto až stopadesátilitrovou na podhuštěných kolech. Málem ho to smete na jeho nový vůz. Začíná se rozčilovat. Umazal si trošku košili. Zrychluje pohyby a fofrem odmotává hadici z vozíku. Robert startuje auto a poodjede protože stojíme nebezpečně blízko. Zatím, ale žádná známka po ohni. V tom vybíhá obsluha pumpy. Chlapík zamíří proudnici hasičáku na přední kolo, zarazí se. Něco tu asi nehraje. Začíná slovní potyčka o hasičák. Manager stále nechápe, že tím kola nedofoukne. Jakmile se začíná s obsluhou čerpačky o hasičák přetahovat, raději odcouváme pár metů v obavách že přístroj spustí. Řveme a svíjíme se. Neovládáme smíchy své pohyby. Protože se smějeme jenom my, tak se pozornost obrací na nás. Radši se klidíme, takže výsledek zápasu si už jenom domýšlím.

Usměvavá slečna v DHL se nám omlouvá, protože se zásilka trochu zpozdí. Co se dá dělat. Počkáme. Po půl hodince už není v kanceláři očima co objevovat a tak se snažíme konverzovat a slečnu donutit k nějaké aktivitě. Není ale žádná svazačka a tak hraje nechápavou netykavku. Angličtina už nestačí a tak beru do ruky tužku a papír a snažím se taky vysvětlovat, že jsme ochotni neopustit prostory jejího království pokud nedosáhneme svého. Ta místní megera nám dává jasně najevo, kdo je tu šéfem. Tak zase přeladíme na notu úsměvů a podbízivé snahy o domluvu. Pochopila, že se jen tak nevzdáme a když jsme z auta začali nosit cigaretky a cukrlátka, tak popadla telefon a začala PRACOVAT!

A tak vymýšlíme kombinace, jak a kde se dostat k balíčku, když slečna v pět končí a otevře až devět ráno. Postupně jí navádíme k řešení, že jí podepíšeme převzetí bianko a balíček si převezmeme od řidiče cestou. Nakonec ta milá a ochotná dívenka, která nám po dvou hodinách strávených u ní v kanceláři i zkrásněla, oznámí, že na řidiče s balíčkem máme počkat kolem osmé večer u Mc Donalda. Je přesně pět a tak zachrastí klíčema. A překvapení nakonec. Dává nám číslo na svůj mobil, že jí můžeme zavolat kdyby něco neklaplo. Vyzvedneme opravenou gumu, na které podle mě Pavel najezdí ještě spoustu kilometrů.

Pak zajedeme rovnou na místo předání a popíjíme kávičku a koukáme pod kapotu „diskárny“ a snažíme se najít příčinu přehřívání se převodovky.

Pár minut před osmou se na světelné křižovatce přes všechny pruhy otočí žlutý auto s logem DHL, frajer nám oknem podá balíček. Kamelky hodí na sedačku a stejným způsobem jako se objevil, tak i zmizel. Rychle kontrolujeme obsah a pak teprve z nás padá nervozita a Robert na to šlápne, aby si stihl ještě koupit melouna než zelinář na cestě sklidí krám.

Zase za tmy dorážíme do tábora a my se vrháme na večeři, kterou nám naši přátelé připravili a na oplátku dáváme všanc melouna. Obojí zmizí neskutečně rychle. Pak se vysprchujeme, znovu vybalíme a zkontrolujeme díly.Na noční obloze pozorujeme neskutečně jasnou družici, má prý periodu průletu 42 minut. Mrkneme na hodinky. Počkáme. V mezičase nám Pavel vypráví, že se byli zase mrknout v dole a v notebooku prohlížíme fotky co jsme zatím nafotili a mě zajímají hlavně ty z toho dolu. Doufám, že se tam zítra vypravíme, než kluci namontují díly na Pavlův vůz. Uplyne čas, který měříme na hodinkách a. Opravdu . Mezi stromy jasný, po obloze se pohybující bod. Pozorujeme její průlet přes celý obzor. Na další už nebudeme čekat. Je jasný že se stejné divadlo odehrává pravidelně a další průlet bych tak, jako tak prospal. Takže dobrou.

Čtvrtek

Kráááásný ráno.

Zase už od rozbřesku slunce peče. Ani v noci není nijak chladno a tak teplé ponožky, kulich a rukavice asi nevytáhnu. Děláme snídani a Pavel s Maxem už cpou do auta nový díly. Do dolu se škrábe náklaďák plný lidí a kyslíkových bomb. Neprotáhne se kolem našeho auta, a tak musím odklidit naši sprchu. Připravím většinu věcí na rychlé naložení a zkouším odhadnout čas, který ještě potřebují k opravě. Vypadá to ještě nejmíň na hodinu. Rychle foťák a vzhůru do dolu. V díře do skály nakládají dělníci do důlních vozíků bomby a řezací soupravu a ručně tlačí vozíky do šachty. Jdu jim v patách. Zastaví a nabízejí mi, že si mám na jeden vozík sednout, že mě potlačí. Pořádně mě urazí. Copak vypadám jako nějaký mrzák? Mávnou rukou a tak začnou zase tlačit. Jejich dobrý úmysl chápu asi po sto metrech, když už mám v obou botaskách bažinu. Asi po deseti minutách ostré chůze jsou dělníci na místě. Koleje tady končí. Rozbalují nářadí. Ohlédnu se ke vchodu vidím jen malilinkatý kolečko, které jakmile chlapi zapálí autogen zmizí. Přeručkuji kolem vozíků a pokračuji směrem do hory a čekám kdy se tunel začne svažovat směrem do středu zeměkoule. Když už ve tmě pomalu mizí i zář odletujících okují pálených kolejnic, dojdu na rozcestí. Začnu fotit nový a starý tunel. Do toho starýho teda nepolezu. Pokračuji tedy novým. Na jistotu. Baterka podezřele zabliká. Odhaduji, že na místo kde jsem se odpoutal od kovošroťákú je to zhruba dvacet minut. Jsem u nich tak za čtvrt hodinky s už sotva doutnající bludičkou. Udělám pár snímků a při přelézání řezacích souprav zahučím do důlního blátíčka po kolena. Ještě že už je vidět východ, protože po dalších pěti minutách už denní světlo přesvítí baterku. Venku je takový vedro, že kalhoty na mně schnou před očima. V táboře už se chvatně balí, všichni už jsou nadrženi na cestu. Zkouším vyprat bahýnko z kalhot. Nejde to a už nikdy nepůjde. Máme hadr na utírání rukou od šmíru. Max bere do ruky mapu a přejímá velení. Zbytek výpravy už honit nebudeme, protože jsou už někde v horách daleko před námi. Objevuje na mapě asi sto kilometrů od nás jeskyně, ke kterým nevedou žádné cesty. Podle mapy pojedeme asi deset kilometrů volnou krajinou, tudíž divočinou. Opustíme důl a při výjezdu na asfaltku drncáme.Z pravé zadní pneumatiky trčí kus rezatého železa velikosti rozježděné naběračky na polívku. Vyměníme kolo za rezervu rychle a v klidu. Při výjezdu z okresky na silnici první třídy se nám opět rozsvěcí kontrolka přehřátí převodovky. Zase stavíme. Na měrce oleje je hladina podezřele vysoko. Robert měl před cestou auto na kompletní výměně kapalin. Že by mechanik nevypustil olej, ale jenom dolil nový? „Upustíme“, řekl Robert. Atak vezeme dva litry oleje v kufru. Kontrolka už se nerozsvítí, takže olej nechybí. Jenže něco chybí mě. Jedeme a nic se nikomu neděje, nikdo nehlásí problém a všichni se kochají. S jednou malou zajížďkou dojedeme do poslední vesnice na trase k jeskyním. Končí asfaltka a dál už jenom prašná cesta. Přebrodíme potok přes úvoz plný ohromných balvanů a dostáváme se k dalšímu brodu. Jsme zase v terénu. Zase to začíná bavit i techniku. Projdu si pár metrů úvozem a zase začínám uvažovat o možnostech těchto aut. Ještě v pondělí bych terén považoval za absolutně nesjízdný. Hledám si místečko na focení a mezi tím kluci upouštějí kola. Jako předjezdec nastupuje do svahu mladý horal na koni a lehce mizí za obzorem. Ale rychle se vrací a sleduje naše snažení a jak se později ukáže nejen to. To co vyjede horský kůň během čtvrt hodiny, zdoláváme tři hodiny. V poslední části stoupání Musíme nechávat veliké odstupy, protože šutry lítaj snad sto metrů daleko a nikdo nechce přijít o život, ale ani o okno. V lese už je skoro tma, když nám bača ukáže na louku která je prý jeho a že tam můžeme přespat. Rádi přijímáme jeho nabídku, najdeme kus rovné země, podělíme hejno bačových dětí cukrovinkami a zakládáme tábor.

Trochu nás znepokojí olej, který stéká po zadním kole Robertova vozu, ale hledání příčiny si chceme nechat na ráno. Jenže Robert nedá jinak a tak se rozebírá potmě. Zadní ložisko má místo kuliček krychličky. Maxova zásobárna je bezedná, ale výměnu si už necháme až na ráno.

Rozkládáme věci na spaní a Robert zjišťuje, že mu chybí mobil. Chvilka, snad ani ne minuta bez dozoru a mladík, který nás předjel na koni si pomohl. Bereme baterky a jdeme ho hledat. Dokonce jsme ho našli, jenže i s pomocí Ondrova slovníku se naše snaha o návrat mobilu za prachy nesetkává s úspěchem. Docela máme po náladě.

Pátek

Kráááááásný ráno.

Hned po probuzení se pouštíme do opravy. Teď by se nám hodila dílna s lisem i s těma „šikovnýma“ mechanikama. Jenže ložisko má jiný rozměr ještě k tomu se ukázalo, že unášeč kola je totálně zdevastovaný a ještě k tomu ohnutý tak, že je nepoužitelný. Takže se budeme muset domluvit s bačou a strčit auto do stodoly. V tom si Pavel vzpomene, že včera koutkem oka zahlídl na jednom vrakovišti „Laňďáka“ kolama vzhůru. Je to sice nejistý a sto kilometrů zpátky, ale asi jediná možnost jak odsud odjet. Posbírají všechen vercajk a ve třech vyrážejí na cestu. Vrátí se až pozdě odpoledne. Uspěli. Jenže za lichvářských podmínek. Jasná přímá úměra potřebnosti v místních podmínkách. Čím víc dáš najevo že tady něco potřebuješ, tím je to dražší. Stálo je to všechny peníze co vezli. Do večera se montuje, abychom mohli ráno vyrazit. Dobře to dopadlo, až na to, že máme ze čtyřkolky dvojkolku na předek a díru do zadní nápravy ucpanou dřevěným kolíkem, protože poloosa na díl z vrakoviště nepasovala.

Nálada se začala zlepšovat a zásoby pití docházet, A hle, u Pavla se našla ještě lahvička skotské. Sledujeme zase družici a s množstvím vypité whisky, se její perioda nějak zkracuje. Pak ještě zaháníme toulavého psa a zase chválíme nápad s peřinami. Spacák má určitě své výhody ale peřina je peřina.

Sobota

Kráááásný ráno.

Protože jsme včera z aut vytahali co se dalo tak nám balení dneska trvá trošku déle. U snídaně

se ještě domlouváme, že to dneska natáhnem co nejdýl a pokud dokážeme přejet Maďarsko, tak to bude fajn. Lana na tahání příjdou ke slovu hned, protože naše dvojkolka se nechytá ani na výjezdu z louky. A pak nás čeká nelehký kus cesty. Asi tříkilometrový výjezd z lesa. Jedeme v závěsu na laně a více jsme spíš taženi než abychom pomáhali. A pak už to dál nejde ani tímhle způsobem a nastupuje ke slovu naviják. Stoupání které máme překonat je ale tak dlouhé, že ani když navážeme všechno co máme s sebou tak to nestačí a Pavel musí postavit auto předkem z kopce a popojíždět. No pak začala šichta. Tahání, převazování, odcouvat a znovu. Musíme dělat přestávky, protože se strachujeme o naviják. Nesmí selhat. Je sobota a lakatoše vjedou do hor zase až v pondělí. po hodině jsme na hraně srázu, ale stoupání je stále tak strmé, že nás stále Pavel neutáhne. Dlouhé domlouvání, krátká příprava a anglická trojka je na světě. Max první popředu, druhý na laně Pavel, ale pořád pozadu a na dalším laně Robert. Po pěti minutách krkolomné jízdy jsme na lesní cestě. Jenže stále dvě kola co tahají nestačí. Takže za Pavlem vlajeme dalších pět kilometrů. Konečně se lesní cesta mění na prašnou a stoupání na klesání. Po cestě, kterou zaplatila dotace z evropské unie se dostáváme zase do civilizace. Jedeme směr Ukrajina, protože nám to připadá jednodušší a hlavně kratší. Jedeme celkem v poklidu asi hodinu, než se ozve z Pavlova auta rána. Max už nic neřeší, zapřáhne Pavla za sebe, poplácá svoji „holku“ po blatníku a slíbí jí, že když to vydrží až domů, tak nepůjde ani na práci do lesa, ani na trh, ale že si jí nechá a ještě do ní bude investovat. Moc dlouho nejedeme. Na prvním větším odpočívadle se Pavel rozhodl, že zkusí vytáhnout ze zadu poloosy a doufáme že to vyjde. Než uděláme kolíky na ucpání, tak má Pavel poloosy v kufru. No a vyšlo to. Teď už máme dvojkolky dvě. Pozdě večer překračujeme hranice do Maďarska. Jedeme až dokud to jde. Ve vysílačkách už je dlouho ticho a dálnice je strašně nudná. Takže první odpočívadlo s vodou a spát.

Neděle

Ráno

Vzbudí nás tichý rozhovor těsně vedle auta. Radši hned vylezeme protože zvědavý Poláci, nám připadají podezřelí. Alespoň vyrážíme co nejdříve. Cesta už probíhá v klidu. V Brně se zastavíme, k Pavlovi přestoupí Martin a se Zuzkou to namíří na Hradec. Ještě krátké čekání na Maxe, který si odskočil do Jihlavy k účetní a už se loučíme v Praze. Takže. Kam příště?

To se ukáže až po prohlídkách všemožných šrámů a bolístek. Robertovi při přejezdu na výměnu zadního unašeče odešel diferák . Bere to s humorem, ale je to další oprava navíc která souvisí s expedicí. Už je mi těch aut a jejich páníčků skoro líto, ale kdyby náhodou chtěli jet třeba na Madagaskar, asi by mě nemuseli přemlouvat. Vezmu peřinu a jedu.

V Praze 2008 Petišé.

Kompletní fotogalerii najdete zde: http://picasaweb.google.cz/blazius73/MuntiiRodneii2008