Banat 2008
Tak už je to za námi, 13.5.2008 odjelo 11 „dobrodruhů“ na připravovanou akci do rumunské oblasti Banat. Čekal nás přesun o délce 1.200 km a zvládli jsme ho myslím na jedničku. Čtyři terénní auta a vleky to i s přestávkami zvládly za necelých 17 hodin. Čechy, Slovensko a Maďarsko šlo díky dálnicím jako po másle. Přišel však hraniční přechod Nadlać do Rumunska a rázem jsme se jako mávnutím kouzelného proutku dostali do „jiné dimenze“. Třetí hodina ranní nás docela probudila když jsme u značkové pumpy natankovali plné nádrže a na kase zjistili, že platební karty neberou, Eura pro ně nic neznamenají a Leie nám promění za kurz, který se snad ani nedá nazvat lichvou. Nakonec tak trochu zvítězila početní převaha a naftu jsme zaplatili. Byla to sice stále zlodějna, ale nic jiného nám nezbylo a pumpař to moc dobře věděl. Zbývá urazit posledních asi 300 km a s přicházejícím svítáním to docela ubíhá. No ubíhá, jedem tak 60 někdy i 75, ale dost často díky opravdu velmi nekvalitním silnicím, na kterých pobíhají krávy, spousta psů a také značné množství povozů s koňmi. Že nejsou v noci vidět, snad ani nemusím uvádět. Naším cílem byla česká vesnička Svatá Helena vzdálená 5 km od nazvěme to hlavní silnice. Čekala na nás pěkná offroadová cesta, za kterou by se nemusel stydět žádný tankodrom. I přes znalost fotografií jsme měli při příjezdu na náves zatajený dech. Překvapila nás perfektní čeština našich rodáků, kteří na nás koukali no tak nějak divně. Nakonec jsme se jeli ubytovat, dle předchozí dohody již z čech, k paní která se jmenuje Sofí. My jsme jí však po celý pobyt říkali Žofka a ona na ní bezvadně slyšela.
Ubytování 
Považovali jsme se za tvrdé , možná i jen trochu tvrdé offroaďáky a tak jsme mysleli, že nás nic nepřekvapí. No překvapilo. Samozřejmě, že jsme si časem úplně zvykli, ale ten první den byl přeci jen zvláštní. Na dvorku jsme měli k dispozici celkem tři záchody, tedy klasické vesnické suché záchody, abych byl přesnější. Vedle naších čtyřkolek jsme měli v chlívku malá selátka, všude běhali slepice a i psů se našlo dost. Pokoje byli jak z pohádky, tedy z pohádky Babička od Boženy Němcové to nejen vzhledem, ale i skutečným stářím. Prvotní historickou nostalgii pak v noci vystřídala tvrdá současná realita v podobě pérových matrací s rokem výroby hodně před druhou světovou válkou. V našich prvotních požadavcích byla teplá voda a sprcha. Té se nám také dostalo. Žofka každé odpoledne rozhycovala kotel, a voda s přiměřeným šetřením vyšla na všechny. Ta teplá voda se nakonec ukázala jako jeden z největších vynálezů nové doby. Kdo nezažil neuvěří. I přes veliká kachlová kamna v každém pokoji nám Žofka řekla, že jestli se chceme v noci ohřát máme si otevřít okno. Nevím jak přesně to funguje, nicméně nikomu zima v noci rozhodně nebyla.
První vyjížďka 
Měl bych asi hned na začátku říci, že jsme byli imaginárně rozděleni do dvou skupin. Jezdci na japonských strojích a jezdci na amerických strojích. Kdo někdy jezdil ví o čem je v tuto chvíli řeč. Protože jsem vyhlášenej starej rejpal, nebudu se tady zmiňovat v čem je a není rozdíl a proč. Tím bych jednou pro vždy předčasně uzavřel kapitolu značek a výrobců. Vraťme se tedy jen k těm skupinám, sekce majitelů říkejme jim třeba Polaris, neunesla tíhu více něž dvanácti set kilometrů v autě a tak šli raději spát a nechali nás ať se vyblbnem hned první den co se do nás respektive do mě vejde. I přes dobrou znalost map, jsme ve finále zjistili, že ty mapy jsou víceméně orientační a cesty, které jsou značené jako vozem nesjízdné, jsou v drtivé vetšině nesjízdné i na čtyřkolce. Cesty jsme tedy hledali tak jak se objevili zrovna před námi a jezdili jsme systémem pokus omyl. Po povedené asi 20 km dlouhé vyjížďce, kde jsme si střihli, kamení, vlhkou louku, potok, brodění a slušné výjezdy, jsme se vrátili zpět na základnu – Svatou Helenu. Protože ještě neexistovala žádná koncepce našeho ježdění, jezdili jsme po okolí tak nějak v rozprchu. I přes nějakou tu „malilinkatou“ zkušenost jsem se pustil z louky dolů do údolí a než bych řekl švec (schválně to zkuste říct) ujeli mě kola pod slušným kravským lejnem a už jsem si to šupajdil, kam jsem rozhodně nechtěl. Rokle asi šestnáct metrů podemnou se v tu chvíli stala parkovištěm pro mojí (japonskou) čtyřkolku. Šok, tak by se dal nazvat stav, kdy jsem po převrácení viděl jak si to čtyřkolka přes trojnásobnou otočku kolem vlastní osy šine dolů z kopce tam, co nebylo ani vidět. Fofrem jsem vstal zavolal na ostatní a sešupem po zadku se přiblížil ke stroji abych zjistil stávající stav. Nebudu to prodlužovat, vydržel fakt hodně, v háji byly dva ráfky, řídítka, kaplička oba nosiče, levé rameno a přední ochranný rám. U mě to pak byla naražená záda, vymknutý kotník a zápěstí a pak už jen naraženej zadek a pár modřin. S vydatnou pomocí ostatních jsme čtyřkolku dostali do „depa“ k Žofce a dali ještě večer dohromady.
Gernik
Cíl našeho následujícího dne. Po snídani, která se každý den skládala z domácího chleba, doma utlučeného másla, domácího sýru, šípkové domácí marmelády, a čerstvě nadojeného, ještě teplého mléka. Vstávali jsme denně na osmou a v devět jsme pravidelně vyráželi na tentokrát již plánované výlety. Cestu jsme znali z mapy a vyrazili směr Garlic. Vše by se dalo nazvat cestou necestou. Zkusili jsme cesty, které vypadali, že nás tam dovedou a ve finále končily uprostřed mýtiny v lese. Pak zase zpět a další pokus. Tak vlastně vypadalo naše cestování v Banátu neustále. Jsa Vyzbrojeni teoretickou přípravou vrhli jsme se pouze daným směrem a očekávali hrdinský výsledek. Mezitím však na jednom stroji prasknul šroub na rameni a zatímco jsem si dvě hoďky zdřímnul kluci závadu opravili, David s tátou stačili na několikrát přehodit čtyřkolku do lesa. Výsledkem byla jedna zdemolovaná čtyřkolka, pár zhmožděnin a šrámů a jeden opravenej stroj. No slušný. Jezdili jsme až do samého večera, našli Garlic a objednali si tam na sobotu pečené selátko a pečené jehně. Tak dopadla první oficiální jízda. Po slušné domácí večeři jsme zašli do místní putyky na pivo, které se jmenuje Ciuk, po rumunsky čug, takže jsme chodili na „GEKA“
Rovenska 
Další z mnoha našich naplánovaných cílů, tentokrát to vyšlo, nádherná cesta, náročné úseky, stejně jako svižné a velmi rychlé průjezdy lesem, prostě paráda na třičtvrtě dne jsme měli co dělat. Cestou domů jsme sjeli k Dunaji a na jeho východním přítoku se pořádně vyřádili ve vodě. Voda cákala na všechny strany, hotovej ráj. Když jsme si mysleli, že to nejlepší už máme za sebou vyrazili jsme řekou po proudu k Dunaji a ukázalo se, že ta nejlepší zábava nás teprve čeká. Hloubka říčky se znenadání ukázala jako kritická a po vzájemném povzbuzení jsme se do ní vrhli. Honzík s polarisem nám názorně předvedl naprostou univerzálnost svého stroje, když ho i přes zjevnou absenci lodního šroubu naučil bravurně plavat. Tohle fakt nejde popsat. Bez 10 centimetrů bylo vše pod vodou a furt to jelo. Nechápu to. Tenhle výlet se opravdu vydařil. Večer jsme se vykašlali na hospodu a v průchodu do stavení, kde se mimo jiné denně stolovalo jsme do pozdních hodin rozebírali nasbírané zážitky. Zároveň jsme stanovili další cíl naší cesty.
Bígr
Druhá nejvzdálenější česká vesnice od Svaté Heleny. Odjezd jsme nijak nezdržovali, protože všichni tušili kolik nás čeká kilometrů. Bezesporu nejnáročnější a také nejvzdálenější výlet, který jsme v Rumunsku absolvovali. 203 ujetých kilometrů mluví za vše. Během cesty, mimochodem v mapě označené jako sjízdné, jsme zjistili, že nesmíme všem mapovým podkladům věřit. Několikrát jsme se vraceli na rozcestí, protože ty cesty nejenže nešli sjet, ale ty nešli ani sejít pěšky. Asi v pět večer jsme se objevili asi o 35 km dál než ve skutečnosti byl cíl naší cesty. Jet domů stejnou cestou bylo nemožné a tak jsme zamířili opět k Dunaji a podél něj cestou necestou dojeli za Žofkou. Večer jsme se jako již tradičně družili s místními obyvateli u „GEKA“ a přišla řada i na místní slivovici. Ta se tam mimochodem všude uchovává ve dvoulitrových PET lahvích. No a šup do postele protože nás čeká sele a jehňátko.
Gernik podruhé
Tentokrát bez bloudění jsme za asi tři hodinky dorazili na objednaný oběd. Zasedli jsme do dřevem vykládané hospůdky, dostali vychlazené pivo Becks´, poslechli si na satelitní ČT 24 odpolední zprávy a těšili se na to „masíčko“. Teď schválně vynechám pár řádků, protože když mě někdo šáhne na žrádlo tak vydím rudě. No a teď vidím rudě protože jsem si vzpomněl na ten oběd.V průvodci psali, že to sele je povinnost ochutnat. Nejsem žádný průvodce, jen vím, že za 2.500 korun jsme jedli hlavu selátka, kolínko a kůži a s tím jehnětem to bylo v bleděmodrým to samé. Absence masa a koření je možná pro místní normální, ale našinec to moc „nezkousne“. Zdlábli jsme pečený brambory, makový koláče a vyrazili. Tentokrát jsme se opětně rozdělili na dvě skupiny. Jedna jela domů na tatranky a zbytky od snídaně a ta druhá vyrazila směrem na Cluj Napoca. Cíl byl jasný, Drákulova jeskyně v horách. Cestou jsme našli naprosto nevinej brod, kterej i začátečník projede s prstem v nose. No nechali jsme tam 4 čtyřkolky ze sedmi. Nemůžu nevzpomenout pojem tekutý písek, a to doslova stejně jako Milanovu snahu nás vytáhnout všechny najednou. Milan měl vůbec ten den nějakej divnej, nejdřív na třikrát nedokázal hodit vyprošťovací lano, pak mě ho hodil ocelovým hákem na hlavu a protože měl jednoznačně nejširší gumy s tím nejhrubším vzorkem jal se nás vytáhnout. Vzal si na pomoc dalšího Milana navzájem se zapřáhli a šli vytáhnou kolegu z hodně velké nouze. První Milan málem uštval svého Can-Ama a samozřejmě se zahrabal. Milan sice motor řval na plný úvazek, nicméně bez zařazené rychlosti toho moc nezmůže. Dá se říct vcelku příjemně strávená hodinka vyprošťovacíma pracema. Pokračovali jsme k Drákulovi, cestou jsme si několikrát otevřeli zavřené brány přes cestu a seznámili se s oblastním policejním náčelníkem, který se svými „soudruhy“ nasával nedaleko jeskyně. Vzájemně jsme porovnali místní slivovici versus hruškovici od samotného Rudy Jelínka. Rumuni nechápali. Do jeskyně jsme museli značnou část pěšky a po shlédnutí díry v zemi jsme jeli kam jinam než k Žofce.
Bígr
Kdo by neznal pořad výměna manželek. Ano z této vesnice pocházela ona „slavná mediální hvězda“, která se už nadobro odstěhovala do Čech. Proč, to ví jen ona. Předposlední jízda naší výpravy. Teprve cesta zpátky domů se ukázala jako ta lepší část dne. Milan nás opětně pobavil artistickým číslem, kdy nám ukazoval, rugby, házenou a kopanou v jednom, přičemž míč proměnil za hořící vařič. Jeho pobíhávání po louce bylo naprosto nezapomenutelné. Zapomněl jsem zmínit, že veškeré naše obědy probíhali v přírodě, pracovně jsme je nazvali picknick a každý měl co si přivezl z domova. Hitem se staly Trenčianské jemné párky s fazolí, fazole v tomatu a luštěniny vůbec. Nemusím se asi zmiňovat jak to v noci vypadalo na pokojích. Počasí jako každý den bylo naprosto perfektní. Tak jsme si cestou domu dali jednu rychlostní vložku do Ravensky, což je dost ostrá asi 12 km dlouhá jízda pod stálým smykem. Nahoře nám bylo odměnou pivo temešvár a dole v řece brodění a spousta a spousta vody.
Poslední den 
Jen tak zvolna asi 130 km tentokrát přes rumunské vesnice, nějaký kamenolom, hluboký les a tak. Zarazil mě rozdíl životní úrovně v rumunských a českých vesnicích a nemohu se zbavit dojmu, že rumuni jsou tam na tom o něco málo líp. Honza cestou asi už po třetí píchnul, David totálně utopil čtyřkolku v tůni, a to tak že měl vodu až ve válci, Honza s Polarisem ho vytáhnul aby následně málem zadřel motor, protože mu cestou z nezajištěné měrky vylítal všechen olej. Vůbec ten poslední den byl zvláštní. Na závěr jsme se opětně rozdělili a část z nás šla ještě spláchnout prach jedním „Gekem“. No nezůstalo u jednoho , ale hned u sedmi, do toho nějakej ten panáček , no prostě závěr jak má být.
Konec akce 
Za svítání jsme doložili zbytek čtyřkolek po opilcích co to večer nestihli a vyrazili k domovu. S přejetím maďarských hranic jsme se začali blížit k civilizaci a těšili se na teplou vanu,postel, domácí jídlo a určitě i na manželky, děti a přítelkyně.
Byla to skvělá akce, kde se sešla dobrá parta, která nasávala zážitky jako houba, spousta zábavy stejně jako tvrdého terénu, nedotčené přírody a to vše se solidním zázemím, které nám Žofka poskytla. Patří jí tímto náš dík.
Fotogalerie Banat 2008 je ZDE !
A co bude příště? Zatím něco po Čechách.
Ukrajina, Moldávie nebo Maroko o tom bych chtěl určitě zase něco napsat.
Nechme se překvapit.
